KDO JSME

Českobratrská církev evangelická je církev tradiční i moderní.  Je to také církev  otevřená, první sjednocená církev ve Střední Evropě. Vznikla v roce 1918 a letos slaví 90. výročí.   Základní bohoslužebnou i správní složkou je farní sbor.

Českobratrská církev evangelická je církev tradiční i moderní. Tradiční v tom smyslu, že vychází z bohatého odkazu české a evropské reformace, hlásí se k dílu minulých generací, řada jejích členů pochází z rodin, kde se evangelické vyznání dědilo z otců na syny. V současném světě chce však být církví v dobrém smyslu slova moderní. Moderní svým zřetelem na běžný život a jeho každodenní problémy, na složitost doby a mezilidských vztahů. Biblická životní orientace má podle českobratrských evangelíků vstupovat do všech těchto poloh, netýká se pouze nedělního kázání nebo vnitřního duchovního života.
Je to také církev otevřená. Otevřená pro každého i otevřená různým názorům v sobě samé. Je otevřená také ekumenicky, všekřesťansky. Nikdy o sobě netvrdila, že je jediná pravá církev a vždy měla daleko k jakékoli povýšenosti nebo sektářství. Právě naopak, sama se považuje za část jediné všeobecné Církve Kristovy a proto se snaží udržovat dobré vztahy s křesťany všech vyznání.
Konečně je to také první sjednocená církev ve Střední Evropě. Vznikla v roce 1918 spojením luterského a kalvínského evangelického směru a od té doby žije vlastním životem s nepřehlédnutelným postavením ve společnosti. I to svědčí o její otevřenosti a moderním myšlení.
Základní bohoslužebnou i správní složkou je farní sbor. Ty se pak územně sdružují do seniorátů. Nejvyšším orgánem církve je synod, asi stočlenné shromáždění volených zástupců. Práci celé církve řídí synodní rada, rovněž volená. Také jednotlivé sbory mají svoje volené orgány, staršovstva. Ve všech správních orgánech jsou zastoupeni rovnou měrou jak duchovní, tak laičtí členové církve. Také faráři jsou ve sborech voleni. Organizace církve je tedy demokratická.
To nejdůležitější na působení Českobratrské církve evangelické však vyplývá už z jejího názvu: je to snaha o tlumočení evangelia, radostného biblického poselství. Jak věříme, toto poselství je trvale platné, je to stálá hodnota nepodléhající zmatkům a nejistotám doby a především je to životní orientace. Směr, kudy je dobré se ubírat.

SETKÁNÍ S EVANGELÍKY

Co to znamená EVANGELÍK?
Evangelium doslova znamená radostnou zvěst. V bibli je evangelium radostnou zvěstí o Božím spasení. Evangelík je ten, kdo přijímá tuto biblickou radostnou zvěst a snaží se podle ní žít.

Co to je Českobratrská církev evangelická?
Je to křesťanská církev řadící se mezi církve protestantské. Její jméno oznamuje, že vytváří bratrské a sesterské obecenství všech věřících shromážděných ve sborech pod normou Písma.

Kde se tu vzala Českobratrská církev evangelická?
Církev českobratrská evangelická je církví a proto se hlásí k povolání Ježíšem Kristem. Historický původ má v české reformaci - husitství a bratrství. Vědomě se hlásí i k Lutherově a Calvinově reformaci. K evangelické identitě tak patří i vědomí historických kořenů. Úcta k těm, kteří živou a pravou víru v minulosti svými životy obhájili a nám ji předali.

Křesťanství přinesli na naše území jako první iroskotští misionáři. V šíření křesťanské víry s širším a trvalejším dosahem pokračovali na Velké Moravě Konstantin (v Římě přijavší jméno Cyril) a Metoděj, dva misionáři z řecké Soluně. Po nich, již ve vznikajícím českém státě, křesťanství prohluboval Vojtěch z rodu Slavníkovců. Jeho misijní vliv obsáhl i současné Polsko a Maďarsko.

Církev však stále více usilovala o vnější moc a majetek a zapomínala na chudého Krista, který sám byl nespravedlivě popraven. Kněží vytvořili jakousi vyšší společenskou vrstvu (kastu). Mnozí na tento nedobrý stav církve upozorňovali a usilovali o reformaci - navrácení církve do podoby (formy) církve apoštolské. Byli mezi nimi valdenští v Itálii a Francii, první františkáni, v Čechách například Tomáš Štítný, Matěj z Janova, v Anglii John Viklef. Ten ovlivnil mnohé učence Pražské university. Jan Hus byl jeho nejvýraznější následovník. Věrnost poznané pravdě dokázal svou smrtí 6.7.1415. Po něm stihl stejný osud i Jeronýma Pražského, učence evropského rozhledu i rozměru.

Potupná poprava Husa a Jeronýma zažehla v Čechách reformační hnutí, kterému se říká husitství. Již velmi brzy formulovali čeští reformační theologové svůj minimální program:
Čtyři artikuly (články) Pražské
(doslovné znění).
Ty požadovaly:
1. Svobodné kázání slova Božího.
2. Vysluhování večeře Páně pod obojí (chlebem i vínem jak kněžím, tak laikům)
3. Aby kněží světsky nepanovali.
4. Jednotné soudnictví pro laiky i kněze.

Od začátku se muselo husitství bránit vojenským útokům svých nepřátel. Vojenský vzdor někdy převládal nad theologickým učením. Druhý významný proud české reformace - Jednota bratrská - proto vědomě volil cestu nenásilí. Jejím duchovním otcem byl Petr Chelčický, byla však založena až dva roky po jeho smrti r.1458. Jednota dala našemu národu mnohé velké muže: Lukáše Pražského, Jana Augustu, Jana Blahoslava, Jana Amose Komenského. Především však byla jejím dílem Bible Kralická, dosud nejskvostnější biblický překlad v češtině.

16. století je stoletím světové reformace. V Německu začal reformovat církev dr. Martin Luther, ve Švýcarsku Huldrich Zwingli a po něm Jan Calvin, následovalo pak mnoho dalších významných mužů - ve Skotsku John Knox, ve Francii Martin Bucer a mnoho jiných. Všichni se setkávali s nepochopením oficiální Římské církve, oni sami i jejich následovníci byli vytěsňováni z církve, až postupně vznikaly reformační církve.

Čeští protestanté našli ve světové reformaci spojence politické a především theologické. V 16. století tvořili nekatolíci značnou (výrazně nadpoloviční) většinu všeho obyvatelstva Čech. Přesto jen s velkými obtížemi získávali svobodu pro své vyznání. Nakonec se to podařilo, když si vyvzdorovali Rudolfův majestát. Čeští protestanté tak vytvořili v Evropě snad první demokratický zákon zaručující osobní svobodu svědomí všech lidí, nejen knížat, ale i poddaných.

Tato svoboda měla ale jen velmi krátké trvání. Na obranu této svobody povstali čeští stavové proti Habsburkům a prohráli. Následovala doba temna, doba totalitní vlády usilující o všeobsáhlou kontrolu i víry a svědomí. Protestantská víra byla tvrdě trestána, knihy zabavovány a páleny.

Až pod vlivem osvícenství vydal roku 1781 císař Josef II. tak zvaný toleranční patent. Toleroval tak vznik dvou protestantských církví - luterské a kalvínské. Přihlásilo se neočekávaně mnoho evangelíků a vzniklo mnoho živých sborů. Obzvláště z počátku se musely sbory potýkat s neporozuměním a předsudky. Mnozí evangelíci byli zmateni, když se měli rozhodnout mezi dvěma církvemi, ač chtěli utvořit jedinou - bratrskou (Beránkovu), která ale nebyla povolena.

Jak to jen bylo politicky možné, rozhodli se po vzniku Československé republiky čeští evangelíci pro sjednocení a na generálním sněmu r. 1918 se spojili do Českobratrské církve evangelické.

Nejdůležitějším článkem víry českobratrských evangelíků je, že jsme spaseni z pouhé Boží milosti a nikoli svými dobrými skutky. To není žádné svéhlavé učení. Je to základ biblické zvěsti od začátku až do konce. Bůh vysvobozuje Izrael z Egypta ze své vůle a milosti. Povolává si svůj lid nikoli na základě jeho nějaké výbornosti. V Novém zákoně to pak vyhlašuje obzvláště jasně apoštol Pavel. V církevních dějinách toto učení zastává sv.Augustin a mnozí jiní již dlouho před Lutherem a Calvinem, kteří toto evangelium opět zdůraznili. Je však důležité, že tuto dobrou zprávu můžeme a máme nalézat vždy znovu a znovu, nové a nové generace, noví a noví lidé. Proto se shromažďujeme v den Páně k bohoslužbám, abychom zvěst o Božím milosrdenství vždy nově slyšeli, z ní se radovali a podle ní žili.

Evangelíci věří, že Ježíš Kristus je synem Božím, že byl zároveň Bohem a zároveň člověkem a byl ukřižován pro hříchy nás všech. Jeho vzkříšení je slavným vítězstvím lásky a milosti nad hrubou mocí, útlakem a nade vší temností. K tomuto vítězství se vírou hlásíme a z něho se radujeme. Normou této víry je pak Slovo Boží, Písmo svaté tlumočené nám Duchem svatým. Boží duch působí v současnosti a odhaluje naši lidskou hříšnost, vede k pokání a k víře v evangelium a vybízí nás k životu víry - ke službě bližním a k zasazování se za spravedlnost ve světě.

Evangelická víra není tedy pouze vztahem jedince k Pánu Bohu - není individualistická. Musí mít vždy starost a zájem o druhé - bližní jak v církvi, tak mimo ni. Především uvnitř sborů - první den týdne se konají bohoslužebná shromáždění, všichni na nich berou účast při čtení, modlitbách, kázání, zpěvu, přijímání svátostí. Ale i při mnoha jiných shromážděních během týdne se věřící vzájemně povzbuzují, potěšují a vyučují.
Ve vztahu ke svému okolí církev, sbory i jednotlivci konají misijní službu, diakonickou službu péče o potřebné a chudé. Ve svých jednotlivých členech se církev zasazuje o spravedlnost a mír ve společnosti a ve světě.

Jako evangelíci slavíme dvě svátosti, křest a večeři Páně. Křtíme děti a dospělé. Všichni členové církve jsou pokřtěni na znamení Boží milosti a lásky a jsou pozváni do obecenství lidu božího - do konkrétní sborové rodiny věřících. Pravoplatný křest vykonaný v jiných církvích neopakujeme.

Pravidelná služba Stolu Páně, kterou vysluhujeme všem pokřtěným, kteří svou víru veřejně vyznali, nás upomíná na Ježíšovu oběť za nás a vede nás k radostnému hodu lásky, k bratrství a sesterství. Duchovně nás povzbuzuje a posiluje na cestě následování a služby druhým.